Lucie Plekancová Vondráčková (31) je už několik týdnů vdanou paní a nastávající maminkou. Jaký je ale její manžel, hokejista Tomáš Plekanec (28)? Šípu v rozhovoru prozradil, o čem se Luckou doma baví, jestli se nebojí, že jeho manželka jednou zůstane v Čechách, i to, jak ho změnila role manžela a budoucího otce.

Jak jste vnímal Lucku Vondráčkovou, než jste ji potkal?

Na Marmeládu (pořad pro mladé z devadesátých let, který Lucie moderovala, pozn. red) se asi v té době díval každý malý kluk. Věděl jsem, co dělá, že hraje a zpívá, ale jinak jsem se o ni nezajímal.

Čím vás okouzlila, když jste ji potkal?

To si nechám pro sebe, myslím, že je to tak správné.

Rozuměla Lucka hokeji, nebo jste ji do svého sportu zasvěcoval?

Lucka je hodně sportovní typ a sportu rozumí. Chodí na každý zápas, který hrajeme doma, takže do toho hodně rychle pronikla a má dost zajímavých postřehů.

Nevadí vám někdy, když vás při hře sleduje?

Když za mnou do Kanady přijede kdokoliv z rodiny, tak jsem rád, že se na mě může při zápase podívat, protože hrát tam je zážitek, a co se týče Lucky, tak jsem vždycky rád, když přijede a přijde se podívat.

A mluvíte o hokeji i doma?

My nejdeme až tak do hloubky. Já jsem se za posledních pár let naučil, že hokej není úplně všechno, že je potřeba se trošku odreagovat. Takže si nenosím „práci“ domů, raději vypnu a soustředím se na jiné věci.

Jak vy jste na tom naopak se zpěvem?

Špatně. Vždycky, když s Luckou jedeme v autě a já si zpívám, tak se na mě tak zvláštně podívá a začne se usmívat, a já si říkám, že už asi zpívat nikdy nebudu.

V Kanadě budete podle smlouvy hrát minimálně dalších šest let a Lucka bude mít určitě hodně povinností v Čechách. Nebojíte se toho, jak to budete zvládat?

Vůbec ne. Záleží to na nás, jak se domluvíme. A Lucka si to udělá tak, jak ona potřebuje, vím, že by nikdy svoji práci neošidila nebo nedělala něco na půl plynu. Jestli to bude dělat z Kanady, nebo bude jezdit domů, to si rozhodne nejlépe sama a já jí do toho určitě nebudu zasahovat. Jsem rád, že Lucka má ráda svoji práci a své fanoušky.

Vadí vám pozornost, která se na vás kvůli vztahu upřela?

To mi vůbec nevadí. Naopak je vždycky moc příjemné, když nás lidé zastavují a přejí hodně štěstí a že nám oběma fandí. Já jsem na pozornost v Kanadě zvyklý, takže mi nevadí, když se na nás tady někdo třeba otáčí a pozoruje nás. Jediná změna pro mě je, že teď je ta pozornost celoroční.

Proč se nakonec svatba konala v Čechách?

My jsme se o tom bavili a přece jen jsme to chtěli dělat hlavně pro rodinu. Nikdo nám do toho nezasahoval, nebyl kolem toho žádný humbuk a jsem hrozně rád, že se nám to povedlo. Samozřejmě variant pro místo bylo víc, ale tahle se vydařila přesně tak, jak jsme chtěli. Bylo to také podle volného data, protože v tomhle období je svateb hodně.

Změnilo vás nějak, že jste manžel a nastávající otec?

Samozřejmě ten pocit je jiný, ale když teď čekáme mimčo, tak myslíme hlavně na to, aby to dobře dopadlo. A zase se vrátím k tomu, že hokej není všechno a to malé bude rozhodně důležitější než výhry a prohry. V tomhle to pomalu přichází a myslím, že to dozní, až se miminko narodí a bude všechno v pořádku. Pak to pro mě bude číslo jedna.

Chtěl byste kluka nebo holku?

Tady určitě platí klasické klišé, že chci, aby všechno dopadlo dobře a Lucka byla v pořádku, a žádné speciální přání nemám.

Máte už vymyšlená jména?

Asi jako všichni nastávající rodiče se o tom bavíme a probíráme to. Můžu ale říct, že to nebude ani Tomáš po otci, ani Lucie po mámě.

Kolik byste chtěl mít dětí?

Já si myslím, že dvě jsou ideální stav, ale třeba si řekneme, že budeme chtít třetí. Člověk neví, co bude, my jsme rádi za to, jak to je teď, a co bude dál, to se uvidí.

Byl vždycky váš sen živit se sportem?

Já jsem vždycky chtěl být hokejista. Trávil jsem na ledě spoustu času a byl můj sen, abych mohl ráno chodit do práce za zábavou a na hokej.

Měl jste vymyšlenou variantu, kdyby vám to nevyšlo?

Ne, vůbec ne. Já jsem tomu od začátku dával všechno a velkou roli v tom také hráli moji rodiče, kteří mi říkali, že buď můžu vstávat v pět hodin a chodit někam do továrny, nebo dělat to, co mě baví. Rozhodně to nebylo jednoduché a stálo to strašně moc práce a úsilí nejen mě, ale celou moji rodinu a okolí, co se týče času a financí, ale stojí to za to.

Přemýšlel jste o tom, co budete dělat, až jednou nebudete moci profesionálně hrát?

My hokejisti to většinou necháme na poslední chvíli a pak se nám něco namane. Ale já mám hokej pod kůží, takže bych se rozhodně chtěl motat kolem nějakého hokejového týmu, nebo třeba trénovat děti.

Kdy se vracíte do Kanady a máte vůbec opravdové prázdniny?

Většinou tak na přelomu srpna a září. Prázdniny mám čtyři týdny a pak už se připravuji na další sezonu, což znamená posilovnu a běhání a celý červenec trénink na stadionu. I o „prázdninách“ ale mívám pocit, že si musím jít zacvičit.

Jaký je rozdíl mezi životem v Čechách a v Kanadě?

Mentalita lidí v Kanadě je úplně jiná, ale nedá se říct, kde je to lepší a kde horší. Já jsem šťastný a spokojený tam i tady.

Hokejem si vyděláte velké peníze. Za co rád utrácíte?

V Pařížské ulici mě asi nikdo nepotká. Co se mi líbí, to si koupím, ale nekupuji si schválně značkové oblečení a nemusím jezdit na luxusní dovolené za statisíce.

Dovedete si představit, že byste zůstal v cizině natrvalo?

Já myslím, že je na to ještě čas. Tady mám rodinu a lidi, za kterými se vždycky rád vracím, takže zatím nepřemýšlím o tom, že bych někde natrvalo zůstal, ale vždycky se to rok od roku různě posunuje a bůh ví, jak to bude za pět nebo šest let.

autor: Kristýna Beranová, Deník Šíp